Stát pod rozzářenou noční oblohou je zážitek, kterému se jen tak něco nevyrovná. Naše předky polární záře uchvátila a přisuzovali jí magickou moc a její vznik si vysvětlovali často úsměvnými teoriemi. Dnes už díky vědě víme o poznání víc, i nadále nás ale tento magický jev uvádí do němého úžasu. Pro mnohé je její pozorování velkým cestovatelským snem.
Polární záře: Co stojí za jejím vznikem?
Za vznikem polární záře stojí sluneční vítr, který proniká do horních vrstev zemské atmosféry – nejběžněji ve výšce od 90 do 300 km, výjimečně i do 1000 km nad zemí. Sluneční vítr je proud kladně a záporně elektricky nabitých částic, které vycházejí z plynné svrchní vrstvy sluneční atmosféry, tzv. koróny. Ve chvíli, kdy se tyto částice střetnou s neutrálními atomy v magnetickém poli Země, dochází k jejich „rozsvícení“.
Magnetické pole nás před slunečními částicemi chrání a odráží je směrem k oběma pólům, kde je pole nejsilnější. Na severní polokouli tak vzniká severní polární záře (aurora borealis), na jihu jižní polární záře (aurora australis). Tajemná záře se vyskytuje také na dalších planetách, které mají svou vlastní atmosféru a magnetické pole.
Polární záře: Kam a kdy za ní vyrazit?
Polární záře se vyskytují hlavně za severním a jižním polárním kruhem. Abyste svou šanci na pozorování zvýšili na maximum, je také potřeba vybírat místa s nízkou oblačností a nízkým světelným znečištěním. Nejoblíbenější pozorovací místa jsou proto v Laponsku (na severu Skandinávie), na Islandu a Faerských ostrovech, v Grónsku, na severu Ameriky a na Sibiři. Na jižní polokouli pak na Antarktidě a s trochou štěstí také na Novém Zélandu, v Austrálii či Patagonii.
Polární záře vznikají v podstatě nepřetržitě. To ale neznamená, že jsou pro nás vždy viditelné. Musíte být zkrátka ve správnou chvíli na správném místě. Základním předpokladem je tmavá obloha. Proto je k pozorování na severní polokouli nejvhodnější období od září do dubna, kdy jsou noci nejdelší. Většinou také platí, že na podzim a brzy zjara panuje menší oblačnost než přes zimu. Rozhodující je také fáze Měsíce, protože přes jasný svit úplňku toho mnoho neuvidíte. Také byste měli vyrazit co nejdále od velkých, hustě osvětlených měst. Záře se na obloze nejčastěji objevují mezi devátou hodinou večerní a třetí hodinou ranní. Může to být ale v podstatě kdykoliv od setmění do rozbřesku a může trvat celé hodiny, ale také třeba jen pár minut. Obrňte se trpělivostí.
Jaké jsou barvy a proč právě tyto?
Barvy polární záře se odvíjí od toho, v jaké nadmořské výšce a s jakými chemickými prvky částice ze Slunce interagují. Každý atom a každá molekula vyzařují a absorbují unikátní soubor barev. Je to podobné jako lidské otisky prstů – každý z nás je má naprosto jedinečné. Záře je proto pokaždé jinak barevná, výrazná, tvarovaná i pohyblivá. Nejčastěji pozorujeme červenou (popřípadě fialovou) barvu, která vzniká reakcí s dusíkem ve výškách nad 200 km, a zelenou, za kterou je zodpovědný kyslík a vzniká ve výšce od 100 do 200 km. Vzácněji se setkáváme také s modrou, žlutou, nebo dokonce bílou září.
Vědci si v posledních letech všimli také „podivné“ polární záře, kterou pojmenovali „Steve“. Steve se vyskytuje ve výšce několik tisíc km nad zemí, tedy hlouběji ve vesmíru. Na rozdíl od běžné záře má jasně ohraničenou linii, purpurovou barvu se zelenou pohyblivou strukturou uvnitř, trvá maximálně několik desítek minut a je pozorovatelný v mnohem jižnějších zeměpisných šířkách.
