Asi nemusím říkat, že prací trávíme třetinu dospělého života. To si každý umí spočítat sám. Málokdo už ale dopočítá i to, že tento čas nemusí být utrpení. Ti odvážnější to vyřeší tím, že si rozjedou vlastní podnikání. Což je skvělá cesta, ale rozhodně není pro každého. A proto pro vás mám “kompromis”, jak zůstat zaměstnancem a přesto neztratit pocit, že jste pány svého života. Práce ve firmě, která ctí zásady svobody v práci, vám to umožní.
Podělím se s vámi o svou zkušenost
Pracovala jsem ve svobodné firmě, jejímž zaměřením bylo výhradně poskytování služby. Neměli jsme tedy sklady, ani výrobu. Proto se musím hned na začátku přiznat, že nevím, jakým způsobem se koncept svobody v práci aplikuje na firmy s jiným zaměřením. Ale pokud se s touto myšlenkou setkáváte poprvé, věřím, že i tyto informace vám budou pro začátek stačit k tomu, abyste na svět práce mohli pohlédnout z jiné perspektivy.
Už od samého začátku mi bylo jasné, že to tu bude jiné, než na co jsem byla doposud zvyklá. Šťastní zaměstnanci dokáží vytvořit až překvapivě příjemnou a přátelskou atmosféru. Ta byla ještě podtržena tím, že majitel firmy vynaložil nemalé peníze do vybudování interiéru v duchu Feng Šuej. Nevím, do jaké míry může mít rozmístění nábytku reálný vliv na pocity lidí. Nicméně to, že zaměstnavateli tak moc záleží na tom, aby vás mohl posadit do hezkého prostředí, je sebevysvětlující.
Dodnes mě zaráží, že ještě drtivé většině lidí ve vedoucích pozicích nedošlo, že šťastný pracovník, rovná se dobrý pracovník. Přitom bych řekla, že to není žádná raketová věda. Ale ty, kteří si “šéfování” vybrali proto, aby mohli deptat své podřízené, nechme zatím stranou.
Teď tedy k samotným principům…
Lidé jsou dobří
Jedním z hlavních předpokladů tohoto směru je, že ať vezmeme jakoukoliv skupinu lidí, bude tato skupina obsahovat absolutně zanedbatelné procento těch, kteří nemají přirozenou touhu ctít pravidla směřující ke kvalitní spolupráci a co nejlepším výsledkům. Bohužel kvůli těmto pár jednotlivcům, vytváří zaměstnavatelé nekonečné směrnice, nařízení a pravidla, která mají za následek pouze to, že šikanují ty, kteří by bez problémů zvládli zodpovědně pracovat i bez nich. Co to tedy znamená v konečném důsledku? Ti, kvůli kterým jsou nařízení vymýšlena, je stejně respektovat nebudou, protože to nemají v povaze. A ti, kteří by se bez nich hravě obešli, jsou naštvaní, protože cítí, že je po nich zbytečně šlapáno a na základě toho se i z nich stávají neloajální zaměstnanci.
Malý tip pro majitele firem:
Zvažte, zda se ze stavu, kdy byste mohli mít ve firmě, o sto lidech, čtyři až pět “problémových”, (které má navíc tendenci, zdravá skupina stejně přirozeně vyloučit), nedostáváte vlastní vinou do situace, kdy na vaší straně není nikdo. Není to škoda?
Zodpovídáte se jen týmu
Svoboda v práci neznamená naprostou anarchii. Pár pravidel to má. Jen jsou tak nějak přirozená a logicky vyplývají z procesu. Například se nezodpovídáte šéfovi, nýbrž svému týmu. Nebo prostě a jednoduše tomu, komu jste slíbili, že něco uděláte. Nikdo za vámi nestojí a nekontroluje vás. To vyžaduje dospělý a zodpovědný přístup, který ale nemusí vyhovovat každému.
I ve svobodné firmě máte šéfa. I když zde plní trochu jinou funkci, než si pod tím asi většina z vás představí. Žádná skupina nemůže dobře fungovat bez někoho, kdo ji, řekněme, organizuje, motivuje, směřuje. Je to ale takový šéf 2.0. Musí mít o dost více osobnostních kvalit. O dost víc než ten, kterému k jeho práci stačí, mávat lidem vytýkacími dopisy před obličejem a upozorňovat je na to, že dalších deset zájemců na úřadu práce, čeká na uvolnění jejich pozice.
Každý názor se počítá
Téměř každá věc, každé rozhodnutí se projednává kolektivně. Žádná velká změna se nestane bez předchozí diskuze. Například, přijetí nového kolegy probíhá tak, že se pohovoru účastní všichni z týmu, kteří se ho mohou na cokoliv zeptat. Je zde totiž kladen důraz nejen na kvalifikaci, ale i osobní sympatie jsou velmi důležitým kritériem, pro přijetí nováčka mezi sebe. Protože k vytvoření příjemného pracovního prostředí, jsou důležité právě přátelské vztahy a ideálně i podobný smysl pro humor.
Dále pak byl vítán kdokoli, kdo přišel s nějakým nápadem, nebo připomínkou. Samostatné a kritické myšlení je, jak známo, noční můrou všech vládců. Ve svobodě je však nepostradatelné.
Mzdová politika
Počítám, že teď se spousta z vás zhrozí. Ale součástí svobody v práci je, že všichni vědí, kolik kdo bere. A platové ohodnocení i rozdělení odměn je opět předmětem veřejné diskuse. Paradoxně se to ukázalo být prevencí závisti. Protože, pokud měl někdo pocit, že je podhodnocen měl právo, podat návrh na zvýšení svého (nebo i kolegova) platu. Pokud tento návrh dokázal obhájit, byl obvykle týmem přijat.
Ve většině firem se děje pravý opak. Tajemství výše platu je úzkostlivě střežené „aby si lidi nezáviděli“. Ovšem, můj názor je takový, že tento přístup je spíše generátorem zbytečné žárlivosti, založené na domněnkách.
Z toho vyplývá další bod…
Svoboda a pravda
Aby mohla fungovat opravdová svoboda, nejen v práci, je nezbytné, mít přístup ke všem informacím. Pouze ve chvíli, kdy „všichni vědí všechno“, mohou svobodně jednat a správně se rozhodovat.
Za zavřenými dveřmi je tedy ideální, nechat jen plánování vánočního překvapení.
Nemocenská a dovolené
Pokud si dobře pamatuju, tak snad jen jednou za celé tři roky, kdy jsem ve firmě pracovala, nastoupil někdo na regulérní nemocenskou. Měl k tomu závažný zdravotní důvod, neslučitelný s prací. Jinak bylo naprosto běžnou praxí, že když se někdo necítil dobře, zůstal prostě v posteli. Nahlásil do společného chatu buď, že zůstává pracovat z domova, a nebo že je mu opravdu zle a že se ozve, až mu bude lépe. Tím se nezříkal svých povinností a termínů, které zodpovědně dohnal hned, jak mohl.
Stejně tak vybírání dovolené, byla pocitová záležitost.
Moje subjektivní pocit je takový, že všichni v závěru pracovali víc, než zaměstnanec, kterému vedení počítá i každou půlminutu strávenou na WC.
Chápu, že taková benevolence není možná všude, už z podstaty specifik různých provozů a nutnosti fyzické přítomnosti zaměstnanců. Ale i kdyby to měla být jen častější možnost „kuřpauzy“, jsem přesvědčena, že to přinese své ovoce.
Svoboda v práci – negativa
O benefitech svobody v práci bych mohla psát ještě hodně dlouho. Vypíchla jsem ty, které se mi pro začátek zdály stěžejní. A teď přišel čas na negativa. Zaznamenala jsem všehovšudy dvě:
- Vzhledem k minimální soustředěné kontrole zaměstnanců, trvá o něco déle, než je objeven, řekneme, nepřínosný jedinec. Nicméně, je třeba, brát to jako cenu (investici), za spokojenost, produktivitu a loajalitu všech ostatních.
- Budete-li mít to štěstí, okusit svobodu v práci na vlastní kůži, bude pro vás velmi těžké, ne-li nemožné, vrátit se zpět do standardní firmy, pokud byste museli změnit práci. Všechna pravidla, která jste byli dříve zvyklí brát jako nezbytnou samozřejmost života zaměstnance, se pro vás stanou nepřijatelnou absurditou. Takže, pokud vás můj článek nadchl a chystáte se hned obvolat všechny ze seznamu svobodných firem, je mou povinností, vás varovat – není cesta zpět.
Pro doplnění…
Možná si říkáte, proč to celé píšu v minulém čase? Proč už tam nejsem, když je to tak skvělé? Důvodem je mateřství. Bohužel byla moje práce vzdálená hodinu a půl cesty od mého bydliště. Dříve pro mě nebyl dojíždění problém, když odměnou za něj byla práce snů. Ale den má holt jen 24 hodin a nepořizovala jsem si potomka, abych ho viděla jen u pohádky před spaním. Nebýt toho, nikdo by mě odtamtud nedostal.
Tak co myslíte, není čas na změnu?
Co říkáte na tento článek?
