Němcová, Jirásek, Erben a Mácha. Mnoha lidem se ve spojitosti s těmito jmény vybaví obávaná maturitní zkouška či povinná četba do čtenářského deníku. Pokud se ale na díla české klasické literatury podíváme s odstupem času a trochou dospělého nadhledu, zjistíme, že ne vše je takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pojďme se společně podívat na 3 důvody, proč má cenu číst českou klasiku i dnes.
💭Tip: Více o tom, proč je Erbenova Kytice jedním z nejlepších děl všech dob, si můžete přečíst zde.
Mluvte jako kniha
Četba knih a čtení obecně napomáhá rozvoji naší slovní zásoby. Obohacuje nás o fráze a podoby slov, které již možná v dnešní době tolik nepoužíváme, jelikož se s nimi ve svém okolí nesetkáváme. Aktivní slovní zásoba, tedy objem slov, kterou jedinec aktivně využívá při mluveném a psaném projevu, se pohybuje mezi 5 000–10 000 slovy. Pasivní slovní zásoba je pak až šetkrát vyšší. Pokud nechceme, aby se naše mluva smrskla na pár každodenně užívaných slov, knihy jsou dobrou startovní čárou.
Česká klasika má navíc tu výhodu, že se zde můžeme setkat se širokou škálou jazykových prostředků. A to ať už se jedná o archaismy, tedy zastaralá označení, slang, či dialektismy. Všímat si můžeme i větné stavby a celkové barvitosti češtiny co do synonym či třeba slovní komiky. Každý si navíc může vybrat to, co mu nejvíce sedí. Máte rádi historii a v textu se tak nezaleknete žádného historismu? Jiráskovo Temno bude to pravé! Potrpíte si spíše na humorné novotaření a úmyslné měnění tvaru slov? Eduard Bass je ve slovním humoru mistrem. Pokud jste naopak fanouškem jasného sdělení a kratších vět, sáhněte po některém z Čapkových dramat.
Historie bez letopočtů
Literatura je neodmyslitelně spjatá s historií, společensko-kulturní situací a politikou. Při čtení děl české klasické beletrie tedy nejde jen o hlavní zápletku. Vše se odehrává na historickém pozadí, a pokud si budeme všímat nejrůznějších referencí a odkazů na dobové události, četba nám může přiblížit, jak se v dané době lidem žilo.
Oproti odborné literatuře z oblasti historie má navíc česká beletrie tu výhodu, že se do jisté míry vzděláváme zábavnou formou. Během čtení si tvoříme osobní vztah k hlavní postavě, se kterou (či spíše skrze kterou) poté vše prožíváme a můžeme tak trochu cestovat v čase. Zapomeňte na nudné výpisy sáhodlouhých letopočtů a dat. Historie v české klasice ožívá.
Autoři byli taky jenom lidi
Při výkladech na hodinách češtiny jste nejspíš nejednou nabyli pocitu, že velcí čeští literáti působí jako nadlidé, kteří jsou zcela odtrženi a izolováni od běžného života. Ačkoliv se může zdát, že ony postavy na dobových fotografiích jsou vším, jen ne běžnými smrtelníky, není tomu tak.
Karel Havlíček Borovský byl rebel, který se nikdy nebál postavit za své názory a vize. Mácha si rád přihnul a erotika, zcela vzdálena od romantické lásky jeho Máje, mu také byla vlastní. Božena Němcová není jen autorkou Babičky, ale představuje silnou ženskou osobnost, která jako jedna z prvních hájila ženské hnutí a věnovala se tématům, jako je osud ženy. Postřižiny Bohumila Hrabala nevznikly jako pouhá fikce, nýbrž byly inspirovány spisovatelovými vzpomínkami na jeho pobyt v nymburském pivovaru. Láska k pivu ostatně provázela Hrabala po celý život, a i dnes můžeme navštívit jeho oblíbenou pivnici U Zlatého tygra.
Když tak sáhnete po některém z děl české klasiky, snažte se zjistit i něco více o samotném autorovi. Třeba zjistíte, že je vám podobný více, než byste čekali.
Tak co? Už víte, kterému titulu české klasiky dáte druhou šanci?
Co říkáte na tento článek?
